Název představení: Král umírá
Autor: Eugéne Ionesco
Režie: František Derfler
Dramaturgie: Milan Uhde
Herci: Viktor Skála, Jan Mazák, Helena Čermáková, Lucie Schneiderová/ Iveta Austová, Marie Durnová a Cyril Drozda
Už upoutávka na představení nás naláká na výjimečné představení. Především, kdo toto drama četl, jako já, bude hodně očekávat, neb Ionesco je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a tato kniha byla obzvláště vydařená (jako všechny ostatní). Proto jste do sálu vcházela s mírnými obavami, avšak s mnohem větším očekáváním na budoucí hodinu a půl, když se na představení objevil i sám pan Uhde.
Kdo tedy nemá o tomto díle zdání, zde bych si dovolila menší shrnutí děje. Královi Bérengeru I. zbývá posledních pár desítek minut života. S tímto holým faktem se snaží vyrovnat, ačkoliv je to úkol nelehký, takřka nadlidský. Později se snaží i zrekapitulovat své činy, kterých však nebylo mnoho a spíše během své vlády dokázal zdecimovat celý kraj i obyvatelstvo, pokud nestačilo utéci. Celé utrpení se mu snaží ulehčit jeho druhá žena Marie a naopak ještě více okořenit první žena Markéta.
"Co se na mě všichni tak díváte? Je snad na mě něco nenormálního? Nenormální už není nic, všecko nenormální se stalo normální. Tak se to všecko pěkně dává do pořádku."
Jak to již v Divadle u Stolu bývá, scéna nebyla nijak vyumělkovaná, spíš taková, aby odpovídala situaci vydrancovaného království, kde zbylo posledních pět lidí motajících se kolem krále. Celé scéně pak dominoval trůn, který obýval sám král i se svým výrazným a dlouhým červeným pláštěm. Markéta byla spíše strhaná dobou a životem, kdežto Marie působila tím optimistickým, mladickým vzhledem, který Bérengerovi v posledních letech dodával elán.
Hudba byla jistě vybrána precizně, odpovídalo dění brilantně, ale vytkla bych až přemíru hlasitosti, neboť mi občas omdlívaly ušní bubínky. Nesmím opomenout ani herecké výkony, jenž mě vždy dokážou udolat a oslnit, především pak Viktor Skála v roli krále a Helena Čermáková jako královna Markéta.
"Umřeš za půldruhé hodiny, na konci představení. Co říkáš, miláčku? To není k smíchu. Umřeš na konci představení. Panebože!"
Musím ovšem říci, že ze sálu jsem neodcházela vyloženě beze slov, naopak. Asi jsem čekala jiné věci, přestože jsem se smála a často, tak představení na mě nezanechalo tak velký dojem. Smích byl většinou způsobem jazykovou stránkou, za což může pan Ionesco. Pak jsem si však položila otázku - co dělá divadlo divadlem? Asi to bude právě onen divadelní text, který zanechá stopu na duši, bohužel tentokrát, ačkoliv to bylo dílo hluboké, jsem neodcházela omámená. Nevím, čím to je, jelikož všechny části představení do sebe zapadaly, nakonec nebylo vše takové, jak jsem si to představovala.
 |
| zleva H. Čermáková, V. Skála, M. Durnová a J. Mazák (více http://divadloustolu.cz/) |