The xx.

Jeli jsme 17.5. do Prahy na koukačku a taky tak trochu na koncert!! Počasí vyšlo nádherně, ačkoliv se trošku smrákalo a spadlo pár kapek, ale jenom chviličku.

Tak jsme došly do Lucerny, našly nějaká pohodlná a příhodná místa. Celý sál nakonec vcelku praskal ve švech a byly jsme rády, že jsme rády!

Samozřejmě se dalo očekávat, že začne předkapela! Pro mě neznámí do zhruba včerejšího podvečera - Mount Kimbie - rozhoupali většinu osazenstva až na ty opravdu nejotrlejší, kterým tato hudba nic neříkala, avšak si říkám, že snad tento styl musí mít aspoň trochu rádi, jinak by za xx 800 nezaplatili.

The xx na sebe nechali dlouho čekat. Vyřvávali jsme snad půlhodiny, než se kapela rozhodla, že teď je ten pravý moment na koncert, teď jsou pořádně nabuzení! Ale nejspíš tomu tak bylo. Šílenství, jenž náš všechny pohltilo, když se zhasla světla nad sálem a lasery mířily po různých trajektoriích a na pódiu se objevily tři černé postavičky, které jsme všichni tak dobře znali!

škoda těch telefonů, ale každý si chtěl krásu zvěčnit!

We bide our time

Though the time is fine

Oh to be there, I could be there

Say you'll be there

Začali zprudka a přitom to všechno bylo tak jemné! Bylo až neuvěřitelné, jaké mají oba hlasy. Nejsou to nijací neskuteční zpěváci, kteří mají rozsah přes 3 oktávy, přesto jsem z nich byla jako uhranutá. Oba, Romy i Oliver, zpívali vše nádherně čistě, až člověku mrazilo v zádech. Oliver má navíc takový klidný a vzrušující hlas zároveň, který by dostal každého!

Body navíc celému ubrala zvuková stránka celého vystoupení. Nevím, zda-li se stalo něco s technikou, když hráli MK nebo měli jiné mikrofony, ale musím říct, že to, co měli přichystáno či nastaveno, neodpovídalo tomu, jak by měl znít velký a hodnotný koncert. Myslela jsem, že odstranění, tedy spíš zjemnění, především sykavek je už povinností techniků nebo nějakých zvukařů. Nebo je mohli naučit zpívat trošku dál od mikrofonů, protože občas to bylo na mé uši vážně silné. Někdy se chytaly kontakty nějak špatně a dělalo to takový ten nepříjemný zvuk.

Co mě na druhou stranu velice potěšilo, byla invence některých písniček. Začalo to všemi oblíbenou a milovanou Crystalized, kterou zpomalili, jak jen to šlo, a postupně mírně zrychlovali, ale stále by se dalo říct, že to bylo uvážlivě pomalé. Celý sál byl u vytržení a snažil se zadaptovat a zpívat s nimi! Ačkoliv chybělo to kytarové "ono", přesto to pro mě byla úplná nádhera! Takto upravili ještě jednu písničku ze setlistu, ale nemohu si zaboha vzpomenout kterou.

Největší překvapení a odpor přisuzuji nejspíš počtu zamilovaných párů, které se hemžily všude kolem mě a především v mém zorném poli. Ačkoliv jsem se dokázala nepřetržitě soustředit na hudební vystoupení na vzdálenějším pódiu, vždy mě alespoň trošku rozrušil bližší líbající se pár. Buď jim tu lásku závidím, nebo nevím. Byly všude! A já na ně nebyla zvědavá.

Každopádně k celkovému zhodnocení večera bych ráda řekla, že kapela byla milá a občas nám i něco řekla a o Praze se zmiňovala jen v kladech! Domů (na vlak) jsem odcházela plná dojmů a tak nějak fyzicky i psychicky vyčerpaná a šťastná, moc!
A co pro mě koncert znamenal? To, že jsem skoro celou dobu čučela s otevřenou pusou a stále nedokázala pochopit, že je vidím a zpívám s nimi. 
Jak bych koncert popsala v pár slovech? Hudební orgasmus.

Setlist 

Try 

Heart Skipped a Beat 

Crystalised 

Reunion 

Far Nearer (Jamie xx cover)

Sunset 

Reconsider 

Missing 

Fiction 

Night Time 

Swept Away 

Shelter 

VCR 

Islands 

Chained 

Infinity 

Encore

Intro 

Angels

udělaly jsme si pokoncertové foto! jsem velice baletka!

Pro lepší zdroj fotek doporučuji Petra Klappera na facebooku!

The Golden Age is Over.

Vyšlo nové CD Woodkida a já ho zase miluju. Teda zase. Je to v podstatě první pořádné CDčko, to však nic nemění na to, že jsem z něho úplně paf. Myslím, že můžu říct, že je to jeden z nejnadanějších autorů, které znám a to především, co se týče originality. Opravdu vážně neznám nic podobného v takovém stylu. 

Woodkid - The Golden Age

Woodkid, vlastním jménem Yoann Lemoine, je autor poměrně mladý, narodil se roku 1983, a i jeho vlastní tvorba není nikterak vzdálená. On sám se začal hudebně představovat v podstatě v roce 2011. To ovšem není začátek jeho kariéry - už dříve spolupracoval s Lanou Del Rey, Katy Perry, Taylor Swift, Mobym, Rihannou a dalšími, kterým vytvářel klipy.
Nevím, jak přesně popsat styl jeho hudby, na last.fm nalézám věci jako indie, alternative, folk a dokonce i  chamber pop (??), "dont know" nebo "neo-soul" a "trip-hop". S posledními kategoriemi bych asi úplně nesouhlasila, ale s první skupinou něco společného určitě má. Indiem by se to v jistých situacích dalo nazvat, některé písničky spíš teda, alternative asi určitě ano, protože pod ním si nedokážu představit nic určitého, když se k tomu řadí i Muse. Vidím to trochu jako něco, co se liší od normálních typů rocku, možná. Snad i s folkem by se někdy dalo souhlasit.
Jak bych ho tedy vlastními slovy popsala já? Ve svých skladbách využívá nejenom rockových prvků, což v dnešní době umí asi každá kapela - vzít kytaru, basu, bicí a jedem. Velice si cením, že snad ve všech písničkách zaznívá klavír a nějaká část orchestru. Možná jste se teď trošku lekli, protože vám orchestr a klasická hudba moc neříká, ale nebojte se, toto je něco jiného (a to klasickou hudbu miluju!), to je hudební orgasmus.

A teď něco asi k novému albu. Těšila jsem se na něj velice dlouho, protože před vydáním měl na kontě asi 6 svých písniček a poslouchat je pořád dokola jsem nechtěla, aby se mi už moc neohrály. Toto album je naprostá spása. 
Album se stává ze 14 písniček, některé již dříve velice známé. Všechny jsou tak nějakej ve stejném stylu orchestru doplněného o úžasný hlas Yoanna. Výrazné bubny například v "Iron" člověku dokážou přivodit husí kůži. Při některých písničkách se ztotožníte s texty: 

Whatever I feel for you

You only seem to care about you

Is there any chance you could see me too?

'Cos I love you

Is there anything I could do

Just to get some attention from you

In the waves I’ve lost every trace of you

Oh where are you?

Při jiných se zase dokonale zaposloucháte a představíte si sebe na jiných místech. "Run Boy Run" zase člověka nutí vrtět se do výrazného rytmu a bubnovat rukama o stůl, stehna nebo cokoliv se najde! Jsou tu i klidnější - "The Shore" - do které jsem se opravdu zamilovala na první poslech. Woodkid značne preferuje postupnou gradaci ve všech svých dílech a člověka to dokáže úžasně nabudit i v klidnějších částech alba. 
Najdete tu i instrumentální "Falling" - mezihru znijící jako by někdo někoho nabodával na ledové krápníky!

Celkový dojem z alba je zhruba tak 150/10. Můžu opravdu doporučit si poslechnout, co je tu nebo si vyhledat jeho další písničky, ráda uslyším Váš názor!

PS: Ráda bych ještě jen tak ještě řekla, že jelikož se Yoann orientuje i v klipovém světe, tak ty svoje přece nemohl odbít. Doporučuji se podívat v této sestavě : Iron - Run Boy Run - I love You, neboť klipy na sebe navazují a stojí za to!! (až si říkám, kdy už sakra bude další! :)