Little Armenia.

Jaká vlastně ta Arménie je? Otázka je to věru těžká, protože má mnoho správných odpovědí - krásná, pohostinná, svá a spousta dalších přídavných jmen. Pokusím se ale svoje poznatky tak nějak shrnout.

Skříň.

Dneska jsem si konečně tak trochu splnila sen - mám novou skříň! I když vlastně není tak úplně nová, je jenom vylepšená a opravená! Přináším vám tedy report o tom, jak jsem tvořila!
Moje skříň původně byla dřevěného vzhledu, jak můžete vidět na tmavším lemování. Takže bylo nutné trošku odstranit původní velmi starý lak (minimálně 15 let) a potom přetřít barvou.

líp to bohužel zachytil nešlo

Co je třeba:
šmirgl papír (hrubší asi 60, jemnější asi 120), barva na dřevo, štětce, nějaký smetáček a přinejlepším venkovní prostředí

Postup:

• Nejdříve hrubším šmirglem odstraníme zbytky starého laku, nečistot nebo nějakých odřenin, zkrátka do hruba sjednotíme celý povrch.
• Jemnějším šmirglem potom povrch trochu zcelíme, snažte se nezapomenout na žádná místa. Oškrábání nemusí být přímo viditelné, ale po hmatu poznáte, že už je horní vrstva pryč.
• Důležitým krokem je nezapomenout odstranit zbytky - piliny a prach, až potom si nachystáme samotnou barvu.
• Koupila jsem Balakryl, který je vodou ředitelný, takže jsem nepotřebovala žádné ředidlo. Nátěr krásně na sluníčku schnul, takže jsem druhý mohla provádět vcelku v dohledné době, zhruba za 1,5 hodiny.

detail

A to je vlastně všechno. Zdá se to pracné, což vlastně trochu je, ale jenom to šmirglování, mám z toho dotrhané ruce a všechno mě bolí, ale když na to člověk má speciální nástavce či co, tak je to jedna dvě. Samotná barva se nanáší jedna radost a hned bylo všechno hotovo.
Celé mi to trvalo jeden den při krásném slunečném počasí (proto jsem celá spálená), tak dva dny, když nebude úplně krásně. Cenově vše vychází do 300 Kč, takže určitě lepší, než kupovat novou skříň!

Pokud budete taky něco takového tvořit, nebo už jste vytvořili, určitě se podělte! Ráda získám inspiraci na další kousek :)!

Král umírá.

Ačkoliv s odstupem, ráda bych něco napsala o představení, které jsem viděla nedávno, zhruba měsíc zpátky.

Název představení: Král umírá
Autor: Eugéne Ionesco
Režie: František Derfler
Dramaturgie: Milan Uhde
Herci: Viktor Skála, Jan Mazák, Helena Čermáková, Lucie Schneiderová/ Iveta Austová, Marie Durnová a Cyril Drozda

Už upoutávka na představení nás naláká na výjimečné představení. Především, kdo toto drama četl, jako já, bude hodně očekávat, neb Ionesco je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a tato kniha byla obzvláště vydařená (jako všechny ostatní). Proto jste do sálu vcházela s mírnými obavami, avšak s mnohem větším očekáváním na budoucí hodinu a půl, když se na představení objevil i sám pan Uhde.

Kdo tedy nemá o tomto díle zdání, zde bych si dovolila menší shrnutí děje. Královi Bérengeru I. zbývá posledních pár desítek minut života. S tímto holým faktem se snaží vyrovnat, ačkoliv je to úkol nelehký, takřka nadlidský. Později se snaží i zrekapitulovat své činy, kterých však nebylo mnoho a spíše během své vlády dokázal zdecimovat celý kraj i obyvatelstvo, pokud nestačilo utéci. Celé utrpení se mu snaží ulehčit jeho druhá žena Marie a naopak ještě více okořenit první žena Markéta.

"Co se na mě všichni tak díváte? Je snad na mě něco nenormálního? Nenormální už není nic, všecko nenormální se stalo normální. Tak se to všecko pěkně dává do pořádku."

Jak to již v Divadle u Stolu bývá, scéna nebyla nijak vyumělkovaná, spíš taková, aby odpovídala situaci vydrancovaného království, kde zbylo posledních pět lidí motajících se kolem krále. Celé scéně pak dominoval trůn, který obýval sám král i se svým výrazným a dlouhým červeným pláštěm. Markéta byla spíše strhaná dobou a životem, kdežto Marie působila tím optimistickým, mladickým vzhledem, který Bérengerovi v posledních letech dodával elán.

Hudba byla jistě vybrána precizně, odpovídalo dění brilantně, ale vytkla bych až přemíru hlasitosti, neboť mi občas omdlívaly ušní bubínky. Nesmím opomenout ani herecké výkony, jenž mě vždy dokážou udolat a oslnit, především pak Viktor Skála v roli krále a Helena Čermáková jako královna Markéta.

"Umřeš za půldruhé hodiny, na konci představení. Co říkáš, miláčku? To není k smíchu. Umřeš na konci představení. Panebože!"

Musím ovšem říci, že ze sálu jsem neodcházela vyloženě beze slov, naopak. Asi jsem čekala jiné věci, přestože jsem se smála a často, tak představení na mě nezanechalo tak velký dojem. Smích byl většinou způsobem jazykovou stránkou, za což může pan Ionesco. Pak jsem si však položila otázku - co dělá divadlo divadlem? Asi to bude právě onen divadelní text, který zanechá stopu na duši, bohužel tentokrát, ačkoliv to bylo dílo hluboké, jsem neodcházela omámená. Nevím, čím to je, jelikož všechny části představení do sebe zapadaly, nakonec nebylo vše takové, jak jsem si to představovala.

zleva H. Čermáková, V. Skála, M. Durnová a J. Mazák
(více http://divadloustolu.cz/)

Samozřejmě Vás nechci odradit, věřím, že pokud divadelní text neznáte a přesto holdujete absurdnímu dramatu, představení Vám určitě budu nějakou chvíli vrtat hlavou, alespoň co se týče celého námětu a otázky smrti.

The xx.

Jeli jsme 17.5. do Prahy na koukačku a taky tak trochu na koncert!! Počasí vyšlo nádherně, ačkoliv se trošku smrákalo a spadlo pár kapek, ale jenom chviličku.

Tak jsme došly do Lucerny, našly nějaká pohodlná a příhodná místa. Celý sál nakonec vcelku praskal ve švech a byly jsme rády, že jsme rády!

Samozřejmě se dalo očekávat, že začne předkapela! Pro mě neznámí do zhruba včerejšího podvečera - Mount Kimbie - rozhoupali většinu osazenstva až na ty opravdu nejotrlejší, kterým tato hudba nic neříkala, avšak si říkám, že snad tento styl musí mít aspoň trochu rádi, jinak by za xx 800 nezaplatili.

The xx na sebe nechali dlouho čekat. Vyřvávali jsme snad půlhodiny, než se kapela rozhodla, že teď je ten pravý moment na koncert, teď jsou pořádně nabuzení! Ale nejspíš tomu tak bylo. Šílenství, jenž náš všechny pohltilo, když se zhasla světla nad sálem a lasery mířily po různých trajektoriích a na pódiu se objevily tři černé postavičky, které jsme všichni tak dobře znali!

škoda těch telefonů, ale každý si chtěl krásu zvěčnit!

We bide our time

Though the time is fine

Oh to be there, I could be there

Say you'll be there

Začali zprudka a přitom to všechno bylo tak jemné! Bylo až neuvěřitelné, jaké mají oba hlasy. Nejsou to nijací neskuteční zpěváci, kteří mají rozsah přes 3 oktávy, přesto jsem z nich byla jako uhranutá. Oba, Romy i Oliver, zpívali vše nádherně čistě, až člověku mrazilo v zádech. Oliver má navíc takový klidný a vzrušující hlas zároveň, který by dostal každého!

Body navíc celému ubrala zvuková stránka celého vystoupení. Nevím, zda-li se stalo něco s technikou, když hráli MK nebo měli jiné mikrofony, ale musím říct, že to, co měli přichystáno či nastaveno, neodpovídalo tomu, jak by měl znít velký a hodnotný koncert. Myslela jsem, že odstranění, tedy spíš zjemnění, především sykavek je už povinností techniků nebo nějakých zvukařů. Nebo je mohli naučit zpívat trošku dál od mikrofonů, protože občas to bylo na mé uši vážně silné. Někdy se chytaly kontakty nějak špatně a dělalo to takový ten nepříjemný zvuk.

Co mě na druhou stranu velice potěšilo, byla invence některých písniček. Začalo to všemi oblíbenou a milovanou Crystalized, kterou zpomalili, jak jen to šlo, a postupně mírně zrychlovali, ale stále by se dalo říct, že to bylo uvážlivě pomalé. Celý sál byl u vytržení a snažil se zadaptovat a zpívat s nimi! Ačkoliv chybělo to kytarové "ono", přesto to pro mě byla úplná nádhera! Takto upravili ještě jednu písničku ze setlistu, ale nemohu si zaboha vzpomenout kterou.

Největší překvapení a odpor přisuzuji nejspíš počtu zamilovaných párů, které se hemžily všude kolem mě a především v mém zorném poli. Ačkoliv jsem se dokázala nepřetržitě soustředit na hudební vystoupení na vzdálenějším pódiu, vždy mě alespoň trošku rozrušil bližší líbající se pár. Buď jim tu lásku závidím, nebo nevím. Byly všude! A já na ně nebyla zvědavá.

Každopádně k celkovému zhodnocení večera bych ráda řekla, že kapela byla milá a občas nám i něco řekla a o Praze se zmiňovala jen v kladech! Domů (na vlak) jsem odcházela plná dojmů a tak nějak fyzicky i psychicky vyčerpaná a šťastná, moc!
A co pro mě koncert znamenal? To, že jsem skoro celou dobu čučela s otevřenou pusou a stále nedokázala pochopit, že je vidím a zpívám s nimi. 
Jak bych koncert popsala v pár slovech? Hudební orgasmus.

Setlist 

Try 

Heart Skipped a Beat 

Crystalised 

Reunion 

Far Nearer (Jamie xx cover)

Sunset 

Reconsider 

Missing 

Fiction 

Night Time 

Swept Away 

Shelter 

VCR 

Islands 

Chained 

Infinity 

Encore

Intro 

Angels

udělaly jsme si pokoncertové foto! jsem velice baletka!

Pro lepší zdroj fotek doporučuji Petra Klappera na facebooku!

The Golden Age is Over.

Vyšlo nové CD Woodkida a já ho zase miluju. Teda zase. Je to v podstatě první pořádné CDčko, to však nic nemění na to, že jsem z něho úplně paf. Myslím, že můžu říct, že je to jeden z nejnadanějších autorů, které znám a to především, co se týče originality. Opravdu vážně neznám nic podobného v takovém stylu. 

Woodkid - The Golden Age

Woodkid, vlastním jménem Yoann Lemoine, je autor poměrně mladý, narodil se roku 1983, a i jeho vlastní tvorba není nikterak vzdálená. On sám se začal hudebně představovat v podstatě v roce 2011. To ovšem není začátek jeho kariéry - už dříve spolupracoval s Lanou Del Rey, Katy Perry, Taylor Swift, Mobym, Rihannou a dalšími, kterým vytvářel klipy.
Nevím, jak přesně popsat styl jeho hudby, na last.fm nalézám věci jako indie, alternative, folk a dokonce i  chamber pop (??), "dont know" nebo "neo-soul" a "trip-hop". S posledními kategoriemi bych asi úplně nesouhlasila, ale s první skupinou něco společného určitě má. Indiem by se to v jistých situacích dalo nazvat, některé písničky spíš teda, alternative asi určitě ano, protože pod ním si nedokážu představit nic určitého, když se k tomu řadí i Muse. Vidím to trochu jako něco, co se liší od normálních typů rocku, možná. Snad i s folkem by se někdy dalo souhlasit.
Jak bych ho tedy vlastními slovy popsala já? Ve svých skladbách využívá nejenom rockových prvků, což v dnešní době umí asi každá kapela - vzít kytaru, basu, bicí a jedem. Velice si cením, že snad ve všech písničkách zaznívá klavír a nějaká část orchestru. Možná jste se teď trošku lekli, protože vám orchestr a klasická hudba moc neříká, ale nebojte se, toto je něco jiného (a to klasickou hudbu miluju!), to je hudební orgasmus.

A teď něco asi k novému albu. Těšila jsem se na něj velice dlouho, protože před vydáním měl na kontě asi 6 svých písniček a poslouchat je pořád dokola jsem nechtěla, aby se mi už moc neohrály. Toto album je naprostá spása. 
Album se stává ze 14 písniček, některé již dříve velice známé. Všechny jsou tak nějakej ve stejném stylu orchestru doplněného o úžasný hlas Yoanna. Výrazné bubny například v "Iron" člověku dokážou přivodit husí kůži. Při některých písničkách se ztotožníte s texty: 

Whatever I feel for you

You only seem to care about you

Is there any chance you could see me too?

'Cos I love you

Is there anything I could do

Just to get some attention from you

In the waves I’ve lost every trace of you

Oh where are you?

Při jiných se zase dokonale zaposloucháte a představíte si sebe na jiných místech. "Run Boy Run" zase člověka nutí vrtět se do výrazného rytmu a bubnovat rukama o stůl, stehna nebo cokoliv se najde! Jsou tu i klidnější - "The Shore" - do které jsem se opravdu zamilovala na první poslech. Woodkid značne preferuje postupnou gradaci ve všech svých dílech a člověka to dokáže úžasně nabudit i v klidnějších částech alba. 
Najdete tu i instrumentální "Falling" - mezihru znijící jako by někdo někoho nabodával na ledové krápníky!

Celkový dojem z alba je zhruba tak 150/10. Můžu opravdu doporučit si poslechnout, co je tu nebo si vyhledat jeho další písničky, ráda uslyším Váš názor!

PS: Ráda bych ještě jen tak ještě řekla, že jelikož se Yoann orientuje i v klipovém světe, tak ty svoje přece nemohl odbít. Doporučuji se podívat v této sestavě : Iron - Run Boy Run - I love You, neboť klipy na sebe navazují a stojí za to!! (až si říkám, kdy už sakra bude další! :)