Král umírá.

Ačkoliv s odstupem, ráda bych něco napsala o představení, které jsem viděla nedávno, zhruba měsíc zpátky.

Název představení: Král umírá
Autor: Eugéne Ionesco
Režie: František Derfler
Dramaturgie: Milan Uhde
Herci: Viktor Skála, Jan Mazák, Helena Čermáková, Lucie Schneiderová/ Iveta Austová, Marie Durnová a Cyril Drozda

Už upoutávka na představení nás naláká na výjimečné představení. Především, kdo toto drama četl, jako já, bude hodně očekávat, neb Ionesco je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a tato kniha byla obzvláště vydařená (jako všechny ostatní). Proto jste do sálu vcházela s mírnými obavami, avšak s mnohem větším očekáváním na budoucí hodinu a půl, když se na představení objevil i sám pan Uhde.

Kdo tedy nemá o tomto díle zdání, zde bych si dovolila menší shrnutí děje. Královi Bérengeru I. zbývá posledních pár desítek minut života. S tímto holým faktem se snaží vyrovnat, ačkoliv je to úkol nelehký, takřka nadlidský. Později se snaží i zrekapitulovat své činy, kterých však nebylo mnoho a spíše během své vlády dokázal zdecimovat celý kraj i obyvatelstvo, pokud nestačilo utéci. Celé utrpení se mu snaží ulehčit jeho druhá žena Marie a naopak ještě více okořenit první žena Markéta.

"Co se na mě všichni tak díváte? Je snad na mě něco nenormálního? Nenormální už není nic, všecko nenormální se stalo normální. Tak se to všecko pěkně dává do pořádku."

Jak to již v Divadle u Stolu bývá, scéna nebyla nijak vyumělkovaná, spíš taková, aby odpovídala situaci vydrancovaného království, kde zbylo posledních pět lidí motajících se kolem krále. Celé scéně pak dominoval trůn, který obýval sám král i se svým výrazným a dlouhým červeným pláštěm. Markéta byla spíše strhaná dobou a životem, kdežto Marie působila tím optimistickým, mladickým vzhledem, který Bérengerovi v posledních letech dodával elán.

Hudba byla jistě vybrána precizně, odpovídalo dění brilantně, ale vytkla bych až přemíru hlasitosti, neboť mi občas omdlívaly ušní bubínky. Nesmím opomenout ani herecké výkony, jenž mě vždy dokážou udolat a oslnit, především pak Viktor Skála v roli krále a Helena Čermáková jako královna Markéta.

"Umřeš za půldruhé hodiny, na konci představení. Co říkáš, miláčku? To není k smíchu. Umřeš na konci představení. Panebože!"

Musím ovšem říci, že ze sálu jsem neodcházela vyloženě beze slov, naopak. Asi jsem čekala jiné věci, přestože jsem se smála a často, tak představení na mě nezanechalo tak velký dojem. Smích byl většinou způsobem jazykovou stránkou, za což může pan Ionesco. Pak jsem si však položila otázku - co dělá divadlo divadlem? Asi to bude právě onen divadelní text, který zanechá stopu na duši, bohužel tentokrát, ačkoliv to bylo dílo hluboké, jsem neodcházela omámená. Nevím, čím to je, jelikož všechny části představení do sebe zapadaly, nakonec nebylo vše takové, jak jsem si to představovala.

zleva H. Čermáková, V. Skála, M. Durnová a J. Mazák
(více http://divadloustolu.cz/)

Samozřejmě Vás nechci odradit, věřím, že pokud divadelní text neznáte a přesto holdujete absurdnímu dramatu, představení Vám určitě budu nějakou chvíli vrtat hlavou, alespoň co se týče celého námětu a otázky smrti.

The xx.

Jeli jsme 17.5. do Prahy na koukačku a taky tak trochu na koncert!! Počasí vyšlo nádherně, ačkoliv se trošku smrákalo a spadlo pár kapek, ale jenom chviličku.

Tak jsme došly do Lucerny, našly nějaká pohodlná a příhodná místa. Celý sál nakonec vcelku praskal ve švech a byly jsme rády, že jsme rády!

Samozřejmě se dalo očekávat, že začne předkapela! Pro mě neznámí do zhruba včerejšího podvečera - Mount Kimbie - rozhoupali většinu osazenstva až na ty opravdu nejotrlejší, kterým tato hudba nic neříkala, avšak si říkám, že snad tento styl musí mít aspoň trochu rádi, jinak by za xx 800 nezaplatili.

The xx na sebe nechali dlouho čekat. Vyřvávali jsme snad půlhodiny, než se kapela rozhodla, že teď je ten pravý moment na koncert, teď jsou pořádně nabuzení! Ale nejspíš tomu tak bylo. Šílenství, jenž náš všechny pohltilo, když se zhasla světla nad sálem a lasery mířily po různých trajektoriích a na pódiu se objevily tři černé postavičky, které jsme všichni tak dobře znali!

škoda těch telefonů, ale každý si chtěl krásu zvěčnit!

We bide our time

Though the time is fine

Oh to be there, I could be there

Say you'll be there

Začali zprudka a přitom to všechno bylo tak jemné! Bylo až neuvěřitelné, jaké mají oba hlasy. Nejsou to nijací neskuteční zpěváci, kteří mají rozsah přes 3 oktávy, přesto jsem z nich byla jako uhranutá. Oba, Romy i Oliver, zpívali vše nádherně čistě, až člověku mrazilo v zádech. Oliver má navíc takový klidný a vzrušující hlas zároveň, který by dostal každého!

Body navíc celému ubrala zvuková stránka celého vystoupení. Nevím, zda-li se stalo něco s technikou, když hráli MK nebo měli jiné mikrofony, ale musím říct, že to, co měli přichystáno či nastaveno, neodpovídalo tomu, jak by měl znít velký a hodnotný koncert. Myslela jsem, že odstranění, tedy spíš zjemnění, především sykavek je už povinností techniků nebo nějakých zvukařů. Nebo je mohli naučit zpívat trošku dál od mikrofonů, protože občas to bylo na mé uši vážně silné. Někdy se chytaly kontakty nějak špatně a dělalo to takový ten nepříjemný zvuk.

Co mě na druhou stranu velice potěšilo, byla invence některých písniček. Začalo to všemi oblíbenou a milovanou Crystalized, kterou zpomalili, jak jen to šlo, a postupně mírně zrychlovali, ale stále by se dalo říct, že to bylo uvážlivě pomalé. Celý sál byl u vytržení a snažil se zadaptovat a zpívat s nimi! Ačkoliv chybělo to kytarové "ono", přesto to pro mě byla úplná nádhera! Takto upravili ještě jednu písničku ze setlistu, ale nemohu si zaboha vzpomenout kterou.

Největší překvapení a odpor přisuzuji nejspíš počtu zamilovaných párů, které se hemžily všude kolem mě a především v mém zorném poli. Ačkoliv jsem se dokázala nepřetržitě soustředit na hudební vystoupení na vzdálenějším pódiu, vždy mě alespoň trošku rozrušil bližší líbající se pár. Buď jim tu lásku závidím, nebo nevím. Byly všude! A já na ně nebyla zvědavá.

Každopádně k celkovému zhodnocení večera bych ráda řekla, že kapela byla milá a občas nám i něco řekla a o Praze se zmiňovala jen v kladech! Domů (na vlak) jsem odcházela plná dojmů a tak nějak fyzicky i psychicky vyčerpaná a šťastná, moc!
A co pro mě koncert znamenal? To, že jsem skoro celou dobu čučela s otevřenou pusou a stále nedokázala pochopit, že je vidím a zpívám s nimi. 
Jak bych koncert popsala v pár slovech? Hudební orgasmus.

Setlist 

Try 

Heart Skipped a Beat 

Crystalised 

Reunion 

Far Nearer (Jamie xx cover)

Sunset 

Reconsider 

Missing 

Fiction 

Night Time 

Swept Away 

Shelter 

VCR 

Islands 

Chained 

Infinity 

Encore

Intro 

Angels

udělaly jsme si pokoncertové foto! jsem velice baletka!

Pro lepší zdroj fotek doporučuji Petra Klappera na facebooku!

The Golden Age is Over.

Vyšlo nové CD Woodkida a já ho zase miluju. Teda zase. Je to v podstatě první pořádné CDčko, to však nic nemění na to, že jsem z něho úplně paf. Myslím, že můžu říct, že je to jeden z nejnadanějších autorů, které znám a to především, co se týče originality. Opravdu vážně neznám nic podobného v takovém stylu. 

Woodkid - The Golden Age

Woodkid, vlastním jménem Yoann Lemoine, je autor poměrně mladý, narodil se roku 1983, a i jeho vlastní tvorba není nikterak vzdálená. On sám se začal hudebně představovat v podstatě v roce 2011. To ovšem není začátek jeho kariéry - už dříve spolupracoval s Lanou Del Rey, Katy Perry, Taylor Swift, Mobym, Rihannou a dalšími, kterým vytvářel klipy.
Nevím, jak přesně popsat styl jeho hudby, na last.fm nalézám věci jako indie, alternative, folk a dokonce i  chamber pop (??), "dont know" nebo "neo-soul" a "trip-hop". S posledními kategoriemi bych asi úplně nesouhlasila, ale s první skupinou něco společného určitě má. Indiem by se to v jistých situacích dalo nazvat, některé písničky spíš teda, alternative asi určitě ano, protože pod ním si nedokážu představit nic určitého, když se k tomu řadí i Muse. Vidím to trochu jako něco, co se liší od normálních typů rocku, možná. Snad i s folkem by se někdy dalo souhlasit.
Jak bych ho tedy vlastními slovy popsala já? Ve svých skladbách využívá nejenom rockových prvků, což v dnešní době umí asi každá kapela - vzít kytaru, basu, bicí a jedem. Velice si cením, že snad ve všech písničkách zaznívá klavír a nějaká část orchestru. Možná jste se teď trošku lekli, protože vám orchestr a klasická hudba moc neříká, ale nebojte se, toto je něco jiného (a to klasickou hudbu miluju!), to je hudební orgasmus.

A teď něco asi k novému albu. Těšila jsem se na něj velice dlouho, protože před vydáním měl na kontě asi 6 svých písniček a poslouchat je pořád dokola jsem nechtěla, aby se mi už moc neohrály. Toto album je naprostá spása. 
Album se stává ze 14 písniček, některé již dříve velice známé. Všechny jsou tak nějakej ve stejném stylu orchestru doplněného o úžasný hlas Yoanna. Výrazné bubny například v "Iron" člověku dokážou přivodit husí kůži. Při některých písničkách se ztotožníte s texty: 

Whatever I feel for you

You only seem to care about you

Is there any chance you could see me too?

'Cos I love you

Is there anything I could do

Just to get some attention from you

In the waves I’ve lost every trace of you

Oh where are you?

Při jiných se zase dokonale zaposloucháte a představíte si sebe na jiných místech. "Run Boy Run" zase člověka nutí vrtět se do výrazného rytmu a bubnovat rukama o stůl, stehna nebo cokoliv se najde! Jsou tu i klidnější - "The Shore" - do které jsem se opravdu zamilovala na první poslech. Woodkid značne preferuje postupnou gradaci ve všech svých dílech a člověka to dokáže úžasně nabudit i v klidnějších částech alba. 
Najdete tu i instrumentální "Falling" - mezihru znijící jako by někdo někoho nabodával na ledové krápníky!

Celkový dojem z alba je zhruba tak 150/10. Můžu opravdu doporučit si poslechnout, co je tu nebo si vyhledat jeho další písničky, ráda uslyším Váš názor!

PS: Ráda bych ještě jen tak ještě řekla, že jelikož se Yoann orientuje i v klipovém světe, tak ty svoje přece nemohl odbít. Doporučuji se podívat v této sestavě : Iron - Run Boy Run - I love You, neboť klipy na sebe navazují a stojí za to!! (až si říkám, kdy už sakra bude další! :)

Silvestr.

Ačkoliv trochu pozdě, tak přesto Vám všem přeji krásný nový rok a spoustu splněných přání :) Na půlnoc jsem opravdu vykročila pravou nohou, tak doufám, že to pomůže a tenhle rok bude opravdu stát za to!

Jak jsem trávila tu noc?
Nejdříve se svými nejmilejšími v divadle (bohužel nemám nějakou patřičnou dokumentaci, fotku nejsou zatím) a potom se svojí nejdražší ženou a s úžasnou Franzi! Nejdřív jsme byly v Mersey, kde jsme v podstatě byli s kamarády sami :D od tam nás před 5 vyhodili, že prý máme jít domů. To se nám právě nechtělo a tak jsme zašli do Kabinetu, kde to ještě žilo, ale tentokrát nebyli DJové tak dobří, jako minule :(

Franzi - já - Kačka

Můj vztah k Silvestru?
Je to asi takhle: to byl jednou nějaký člověk, neznaboh, kterého už rozčilovalo věčné slavení křesťanů jejich úžasných svátků, přitom on neměl moc co slavit. Tak si řekl, že když je tedy v kalendáři 31.12. poslední den roku a nastoupí nový a lepší, proč ho pořádně nepřivítat bujarou oslavou? A jak se řekl, tak bylo a přetrvalo dodnes. Naprosto "nenucené" čekání na čtyřiadvacátou hodinu a na to bouchání sektů či Robby Bubble. Nesmyslné předsevzetí, na která každý časem zapomene, čímž se stávají naprosto nepodstatná a k ničemu.

Aby to nebylo tak negativní?
Den před Vánoci jsem měla trochu depresi a řekla jsem si, že si obarvím vlasy. Vždycky to na mě přijde nečekaně. Jenom by bylo opravdu líto, že jsem si je nemohla obarvit už okolo druhé hodiny ranní, protože v drogeriích bylo zavřeno. Nicméně, je to blonďatý odbarvovač, ale dopadlo to, jak to dopadlo a jsem vlastně docela ráda.

zmalovaná blondýna z divadla

Co vy na to?

Za Havla.

Tak jsem si dneska zkrátila kalhoty a doufala, že potkám někoho se stejným smýšlením. Můžu být vlastně ráda za tu jednu moc hezkou slečnu s barevnýma ponožkama a červenýma botama. Ale že se vůbec divím, u nás ve škole jsou strojaři a technici a je moc politické, nedej Bože umělecké, happeningy moc nezajímají. Takže nejspíš ani nikdy nepochopil, proč si nechávám nachladnout kotníky.

Nejenom, že krátké kalhoty byly připomenutím úmrtí Havla, ale zároveň to byla taková tichá revoluce uvnitř každého z nás. Každý z nás by se mu chtěl určitě něčím přiblížit a pomoct světu k lepšímu.

moje krátké kalhoty.

 Jasně, že jsem si na tu super fotku mohla dát boty, ale chodit celé patro dolů a fotit se tam? Na to jsem asi moc líná.