Pizzoli.

I thought that I should definitely rebuild my blog on the behalf of my Erasmus year in Italy. Even though I've been there already for 5 months, there are still some months to go, hence there is still time to share my thoughts!

So where the hell am I?
I live in a small town called Pizzoli and I study in L'Aquila in the region Abruzzo. You may have heard about a huge earthquake that happened in 2009 and destroyed a vast area of the nearby cities and towns. Despite 7 years, the city is not yet recovered nor repaired and the money established for the repairs are nowhere to find due to the mafia and the typical "politics" issues.

What am I doing here?
As you know I study. I study Mathematical Engineering in Czech Republic and so it is similar in here. Differential equations, functional analysis and some Fluid Dynamics or Mechanics.

How long am I staying?

I came here in September 2015 and I should be coming back during July (hopefully in June:)).

Did I know Italian before I came here?
Like "Ciao", "Come stai?", "Pizza, pasta, presto!" and maybe counting to ten. I am sloooowly learning how to speak, but it ain't easy as I am not used to learning another language for a long time!

You can soon await my comments about the living and even the struggles we have to deal with during our stay. Not to be too critical, I will also add some positive things:)

Stay tuned!

Love is Noise.

Are we blind, can we see? 

We are one, incomplete.

Love is Noise is a song from one of my most favourite albums ever made. Forth was published in 2008 as the fourth and also the last album by an excellent English band called the Verve (you probably know them because of Bittersweet Symphony) after their reunion. Each song is a piece of a puzzle, which cannot be skipped, deleted nor substituted, it makes the album compact and complete, like a story. The lyrics of this particular song are taken off William Blake's poem And did those feet in ancient time (Jerusalem).

I picked this song today as it is Valentine's Day even though I don't celebrate it. Still this day deserves a beautiful song. Enjoy!

Little Armenia.

Jaká vlastně ta Arménie je? Otázka je to věru těžká, protože má mnoho správných odpovědí - krásná, pohostinná, svá a spousta dalších přídavných jmen. Pokusím se ale svoje poznatky tak nějak shrnout.

Skříň.

Dneska jsem si konečně tak trochu splnila sen - mám novou skříň! I když vlastně není tak úplně nová, je jenom vylepšená a opravená! Přináším vám tedy report o tom, jak jsem tvořila!
Moje skříň původně byla dřevěného vzhledu, jak můžete vidět na tmavším lemování. Takže bylo nutné trošku odstranit původní velmi starý lak (minimálně 15 let) a potom přetřít barvou.

líp to bohužel zachytil nešlo

Co je třeba:
šmirgl papír (hrubší asi 60, jemnější asi 120), barva na dřevo, štětce, nějaký smetáček a přinejlepším venkovní prostředí

Postup:

• Nejdříve hrubším šmirglem odstraníme zbytky starého laku, nečistot nebo nějakých odřenin, zkrátka do hruba sjednotíme celý povrch.
• Jemnějším šmirglem potom povrch trochu zcelíme, snažte se nezapomenout na žádná místa. Oškrábání nemusí být přímo viditelné, ale po hmatu poznáte, že už je horní vrstva pryč.
• Důležitým krokem je nezapomenout odstranit zbytky - piliny a prach, až potom si nachystáme samotnou barvu.
• Koupila jsem Balakryl, který je vodou ředitelný, takže jsem nepotřebovala žádné ředidlo. Nátěr krásně na sluníčku schnul, takže jsem druhý mohla provádět vcelku v dohledné době, zhruba za 1,5 hodiny.

detail

A to je vlastně všechno. Zdá se to pracné, což vlastně trochu je, ale jenom to šmirglování, mám z toho dotrhané ruce a všechno mě bolí, ale když na to člověk má speciální nástavce či co, tak je to jedna dvě. Samotná barva se nanáší jedna radost a hned bylo všechno hotovo.
Celé mi to trvalo jeden den při krásném slunečném počasí (proto jsem celá spálená), tak dva dny, když nebude úplně krásně. Cenově vše vychází do 300 Kč, takže určitě lepší, než kupovat novou skříň!

Pokud budete taky něco takového tvořit, nebo už jste vytvořili, určitě se podělte! Ráda získám inspiraci na další kousek :)!

Král umírá.

Ačkoliv s odstupem, ráda bych něco napsala o představení, které jsem viděla nedávno, zhruba měsíc zpátky.

Název představení: Král umírá
Autor: Eugéne Ionesco
Režie: František Derfler
Dramaturgie: Milan Uhde
Herci: Viktor Skála, Jan Mazák, Helena Čermáková, Lucie Schneiderová/ Iveta Austová, Marie Durnová a Cyril Drozda

Už upoutávka na představení nás naláká na výjimečné představení. Především, kdo toto drama četl, jako já, bude hodně očekávat, neb Ionesco je jedním z mých nejoblíbenějších autorů a tato kniha byla obzvláště vydařená (jako všechny ostatní). Proto jste do sálu vcházela s mírnými obavami, avšak s mnohem větším očekáváním na budoucí hodinu a půl, když se na představení objevil i sám pan Uhde.

Kdo tedy nemá o tomto díle zdání, zde bych si dovolila menší shrnutí děje. Královi Bérengeru I. zbývá posledních pár desítek minut života. S tímto holým faktem se snaží vyrovnat, ačkoliv je to úkol nelehký, takřka nadlidský. Později se snaží i zrekapitulovat své činy, kterých však nebylo mnoho a spíše během své vlády dokázal zdecimovat celý kraj i obyvatelstvo, pokud nestačilo utéci. Celé utrpení se mu snaží ulehčit jeho druhá žena Marie a naopak ještě více okořenit první žena Markéta.

"Co se na mě všichni tak díváte? Je snad na mě něco nenormálního? Nenormální už není nic, všecko nenormální se stalo normální. Tak se to všecko pěkně dává do pořádku."

Jak to již v Divadle u Stolu bývá, scéna nebyla nijak vyumělkovaná, spíš taková, aby odpovídala situaci vydrancovaného království, kde zbylo posledních pět lidí motajících se kolem krále. Celé scéně pak dominoval trůn, který obýval sám král i se svým výrazným a dlouhým červeným pláštěm. Markéta byla spíše strhaná dobou a životem, kdežto Marie působila tím optimistickým, mladickým vzhledem, který Bérengerovi v posledních letech dodával elán.

Hudba byla jistě vybrána precizně, odpovídalo dění brilantně, ale vytkla bych až přemíru hlasitosti, neboť mi občas omdlívaly ušní bubínky. Nesmím opomenout ani herecké výkony, jenž mě vždy dokážou udolat a oslnit, především pak Viktor Skála v roli krále a Helena Čermáková jako královna Markéta.

"Umřeš za půldruhé hodiny, na konci představení. Co říkáš, miláčku? To není k smíchu. Umřeš na konci představení. Panebože!"

Musím ovšem říci, že ze sálu jsem neodcházela vyloženě beze slov, naopak. Asi jsem čekala jiné věci, přestože jsem se smála a často, tak představení na mě nezanechalo tak velký dojem. Smích byl většinou způsobem jazykovou stránkou, za což může pan Ionesco. Pak jsem si však položila otázku - co dělá divadlo divadlem? Asi to bude právě onen divadelní text, který zanechá stopu na duši, bohužel tentokrát, ačkoliv to bylo dílo hluboké, jsem neodcházela omámená. Nevím, čím to je, jelikož všechny části představení do sebe zapadaly, nakonec nebylo vše takové, jak jsem si to představovala.

zleva H. Čermáková, V. Skála, M. Durnová a J. Mazák
(více http://divadloustolu.cz/)

Samozřejmě Vás nechci odradit, věřím, že pokud divadelní text neznáte a přesto holdujete absurdnímu dramatu, představení Vám určitě budu nějakou chvíli vrtat hlavou, alespoň co se týče celého námětu a otázky smrti.